18/12/2020
SPOLEČNOST A SENIOŘI V ČASE "COVIDOVÉM" aneb TÝKÁ SE TO NÁS VŠECH
V tomto zamyšlení bych se nechtěl příliš zabývat kvalitou krizového řízení naší exekutivy ve vztahu k epidemii. Omezím se na konstatování, že na podzim se mělo mnohem dříve zatáhnout za záchrannou brzdu a dnes by nebyla situace tak neutěšená a vyhlídky směrem k začátku nového roku by mohly býti optimističtější. Chybí nezpochybnitelná autorita, která by dovedla klidným, vlídným, ale rozhodným způsobem společnosti vysvětlit nutnost opatření na zmírnění dopadů epidemie. Měl se udělat tvrdý "lockdown", díky kterému by se negativní čísla snížila a pak bylo potřeba je držet na uzdě. Pár týdnů bychom museli vydržet, ale pak se už mohlo mnohem lépe dýchat zdravotníkům, zařízením sociálních služeb, živnostníkům ... všem.
Je tu však ale také role společnosti, každého z nás a můžeme si i sami udělat základní obrázek o situaci, který nám napoví, jak je třeba v těchto dnech uvažovat a konat. Opatření státu sice se zpožděním, ale přišla a stejně je řada lidí nedodržuje. Někdo proto, že je to už dlouho a už mu dochází trpělivost, jsou mezi námi chronicky neukáznění lidé, pak další, kteří mají tendenci vyhledávat různé konspirační teorie a ve všem vidí jakési spiknutí, jiní to dělají natruc způsobu podávání informací, se kterým nesouhlasí a tak bych mohl pokračovat. Faktem je, že situace je pro každého více nebo méně těžká a složitá a působí na mnohé negativně nejen existenčně, ale hlavně psychicky. Toto všechno je pochopitelné. Přesto se, věřím, shodneme, že to hlavní, o co jde, jsou lidské životy. Jakkoliv trend vývoje ekonomiky nevzbuzuje optimismus, zatím u nás lidé neumírají hlady a drtivá většina z nás má střechu nad hlavou. Roušky máme mít v obchodech a dalších veřejných prostorech, venku, kde se potkáváme do vzdálenosti dvou metrů, zatím není zákaz vycházení přes den. To není zas tak hrozné, abychom se i bez apelů vlády nemohli zamyslet nad tím, jak my sami ovlivňujeme šíření epidemie a do jaké míry přispíváme nebo nepřispíváme k ochraně našich zranitelnějších spoluobčanů.
Je všeobecná shoda, že epidemie nejvíce ohrožuje především starší lidi, kteří mají navíc nějaké jiné chronické onemocnění. Jejich organismus už pak často nedovede tomuto dosud neznámému a agresivnímu viru vzdorovat. Dalším důležitým faktorem je množství viru, kterým je jedinec postižen a zde může vir ohrozit na životě i člověka jinak zdravého, ale opravdu nejvíce ohroženi jsou senioři. A tento fakt vede řadu lidí, jak si často všímám, k závěru, že by opatření měla směřovat právě směrem k ochránění rizikových skupin, tedy především domovů pro seniory, nemocnic a dalších pobytových zařízení a většinová a zdravá populace by se měla nechat víceméně normálně žít. Zastánci této teorie argumentují, že zdraví lidé v produktivním věku tuto nemoc překonají a ekonomické ztráty nebudou tak velké. Jsem přesvědčen, že tento postoj je velice krátkozraký a nesprávný. Takový pohled na situaci ještě dovedu přijímat a nějakým způsobem s jejich protagonisty polemizovat. Ovšem nezřídka se lidé vyjadřují více nebo méně explicitně ve smyslu, že ti staří lidé by stejně zemřeli, covid to jen urychlil. Dokonce v tomto smyslu argumentují některé veřejné známé osobnosti z oblasti vědy či zdravotnictví. Toto mě už velice mrzí a nedovedu se vnitřně s takovým uvažování ztotožnit. Ano, tito lidé by stejně zemřeli, jako my všichni jednou zemřeme. Ale i nemocní lidé v poslední fázi svého života by mohli ještě pár let žít, nebýt této epidemie. Mám si myslet, že je tu část naší společnosti, které na životech seniorů nezáleží? Měl-li by toto být rozšířenější postoj, nic dobrého to o naší společnosti nevypovídá. Jsou kultury, především v Asii, ale i jinde, které mají staré lidi a vůbec stáří mnohem více v úctě. Bojovali by za každý den života lidí, kteří je přivedli na svět a kterým vděčí za mnohé.
Opravdu si nemyslím, že tato epidemie je o jedné menšině a té většiny se netýká. Opravdu se nedomnívám, že zdravý člověk může brát nošení roušek na lehkou váhu jen proto, že mu se nic nestane, že se může libovolně sdružovat ve skupinách, že roušky mají nosit ti, kteří se bojí nebo jsou nemocní a staří. Staří lidé nejsou, musím podotknout Bohu díky, jen v pobytových zařízeních, ale také v rodinách. I v rodinách těch, kteří se domnívají, že jich se to netýká. Každý z nás může být přenašečem viru, aniž by o tom věděl, aniž by měl jakékoliv příznaky. A takto může přenést epidemii na někoho, kdo se s tím nedokáže dobře vypořádat, ať už doma, v práci nebo jinde. Co donutí lidi k větší odpovědnosti a ohleduplnosti? Až jim epidemie způsobí bolest v jejich rodině? Až začnou umírat i mladí lidé? Proč ne už dnes? Zkusme ještě vydržet, omezit zbytné kontakty, cesty, výlety. Zas tak nic hrozného se nám neděje. Co má říkat personál na covidových odděleních nemocnic? Pomůžeme takto svým starým a bezbranným blízkým, ale také živnostníkům a drobným podnikatelům, kterým naše ukázněnost může zajistit situaci, kdy budou mít moci otevřené své provozovny. Mysleme více na druhé.
Ivo Daněk, zakladatel společností ABAPO
