05/09/2025
První zářijový týden téměř za námi. Ufff. To byla jízda…
✅ Dořešit kroužky pro děti (cože, další Whatsupová skupina? 🫣).
💰Nic nezapomenout zaplatit.
✅ Třídní schůzky (a seznam ke koupi a k zařízení).
✅ Další třídní schůzky (a další seznam a další platby).
Mám dost.
✅ Věci na převlečení do MŠ: “mamí, tohle tličko je mi malý…” Tak alespoň holinky vezmeme, má pršet. “Ty jsou mi taky malý pceci”. 🙈
✅ Věci na tělák do ZŠ: “mámo, ty tenisky jsou mi malý.” “Tak si vezmi ty druhý.” “Ty nemaj bílou podrážku…”, “a kdy máte tělák?” ptám se ve středu večer: “Zítra.”🤦🏼♀️
🗓️ Přeplněná papírnictví plná rodičů se seznamy.
👠 Přeplněné obuvi plné dětí zkoušejících si bačkůrky a tenisky s bílou podrážkou.
Jako vysoce citlivá matka mám dost asi tak půl metru před vkročením do obuvi i do papírnictví.
Uf. Hotovo.
Máme vše.
☕️ Potřebuju kafe.
Cestou to bereme přes knihovnu. Jára a Čtyřlístek je zaručeně dobrá kombinace pro starší dceru i pro mě.
Dorazíme domů a malá na mě volá ode dveří: mamí, ty nové bačkůlky do školky mi jsou nakonec taky malý…”.
🤦🏼♀️
…
Že v tom nejsem sama???
A ano, tohle je realita nás rodičů (převážně matek) na začátku září.
A ano, tohle je realita matky psychoterapeutky.
Protože i když poslouchám druhé, držím prostor, dávám podporu a pochopení, nořím se (nejen) do existenciálních hloubek, snažím se pomoci přemoci deprese i úzkosti, tak ale doma jsem prostě “jen” máma.
Často unavená a mrzutá, s kruhama pod očima, s nepořádkem (nejen) v kuchyni, plným neodškrtaným seznamem v hlavě i na tunách papírků a s dětskými botami, které zase nesedí…
I psychoterapeutky jsou jen obyčejné ženy.
Co občas ztrácí nervy, co nestíhají odpovídat na zprávy a emaily, co večer zírají do zdi (nebo na Netflix) a přemýšlí, jestli (zase) něco nezapomněly.
A tak si připomínám, že nemusím být dokonalá. Ani nejlepší. Stačí být dost dobrá.
Být dost dobrá prostě stačí.
Pro děti. Pro sebe. I pro druhé.
🧡 ☕️📖
