08/02/2026
Tělo je architektura.
Prostor už v ní dávno je. 🏛️
Otázka tedy nezní, kde ho vzít — ale čím ho vlastně zaplňujeme.
V praxi to nebývá ticho.
Často je to snaha. Kontrola. Příběh o sobě.
„Dělám pozici správně?“
„Měla bych jít dál?“
„Tady už končím, tohle je můj limit.“
To, co vyplňuje prostor těla, je velmi často ego.
Ne ego jako pýcha, ale jako hlas, který potřebuje neustále něco komentovat, hodnotit a řídit. 🗣️
Ego nemá rádo prázdno. V prázdnu totiž nemá roli.
Jakmile se v asaně objeví víc prostoru, tělo znejistí.
Nervový systém je zvyklý na akci, ne na otevřenost.
A tak prázdnotu rychle zaplníme napětím, aktivací, snahou „něco dělat“.
Ne proto, že bychom byli špatně.
Ale proto, že být jen přítomní je nezvyk.
Jóga nás ale neučí prostor zaplnit.
Učí nás ho unést. 🌬️
Zůstat v pozici ve chvíli, kdy není co zlepšovat ani kam jít.
Kdy se dech zjemní a pozornost se přestane chytat tvaru.
V ten moment se něco zásadního změní.
Pozice už není „moje“.
Já už nejsem ta, kdo ji dělá.
Asana se děje sama — a vědomí jen tiše přihlíží. 🕊️
Cílem není ego odstranit.
Cílem je, aby si na chvíli sedlo stranou.
Aby prostor, který tu byl odjakživa, mohl konečně dýchat.
Možná právě tohle je jóga.
Ne zaplnění těla.
Ale odvaha nechat ho prázdné. ✨