Poradňa Blízko k sebe

09/09/2025

26/08/2025

Marián Královič to popísal veľmi výstižne: "Na prvý pohľad milá, no smutná animácia o strachu, samote, nezdravom naviazaní sa na dieťa. Aj o tom ako môže byť dieťa ovplyvnené a žit v strachoch či výčitkách, až môže premárniť svoj život.
Nie, nie je to len o matkach , ale rovnako tak aj o ich mužoch. O chýbajúcich mužoch. Aj napriek tomu, v momente, kedy dieťa dospleje, je to už hlavne a výlučne iba o ňom.
"Nožnice má v rukách on/ona". ♥️"

09/08/2025

Tohle je silná a bolestná připomínka toho, jak snadno můžeme přehlédnout skutečné prožívání dítěte, když se na něj díváme optikou svých vlastních zkušeností.
Dítě nepotřebuje, abychom ho „učili být silné“ tím, že ho necháme projít něčím, co je pro něj neúnosné. Potřebuje naši přítomnost, jistotu a vědomí, že jsme na jeho straně. Právě to mu umožní vyrůst v odolného člověka.

Když nám dítě dává najevo, že trpí, není to projev slabosti ani rozmazlenosti - je to signál, že jeho potřeba bezpečí a blízkosti není naplněna. Bez tohoto pocitu bezpečí se dítě nedokáže zdravě adaptovat, jen se naučí své pocity potlačit, aby „přežilo“.

Empatie není o tom, že bychom s dítětem cítili úplně totéž, ale o tom, že se dokážeme naladit na jeho prožívání a stát při něm i tehdy, když jeho emoce nedokážeme plně pochopit. Právě v tom se rodí důvěra. A důvěra je půda, ze které roste skutečná síla.

02/08/2025

🔰 DOWN SYNDROME owes its name to JOHN LANGDON DOWN, a British physician who was the first to classify the condition in 1866. John Langdon Down began his career as the chief medical officer at Earlswood, an institution for people with intellectual and developmental disabilities.

Before working at Earlswood, John Langdon Down had no prior experience caring for individuals with such disabilities. However, something about them deeply intrigued him. He recognized their value and humanity during a time when many others did not. He genuinely enjoyed spending time with his patients and was outraged by how they were treated: corporal punishment was common, hygiene was poor, mortality rates were high, and there was little in their lives that was pleasant or meaningful.

Dr. John Langdon Down pushed for change. He hired new staff and demanded proper care and hygiene. He prohibited corporal punishment and introduced crafts and hobbies for his patients.

He also took beautiful portraits of his patients, dressing them in their finest clothes and posing them in flattering ways. This collection of over 200 photographs supported his clinical description of Down syndrome, highlighting the physical characteristics he observed alongside other clinical findings.

In 1868, he purchased a large mansion to house individuals with Down syndrome. Rather than using it as an "institution," he ensured that the mansion adhered to the highest standards of comfort and hygiene. Everyone brought there received private education. They were taught horseback riding, gardening, and crafts, and were provided with creative spaces. Dr. Down even had a small theater built as an annex to the mansion.

The mansion was named Normansfield and still stands today in the United Kingdom. It is now called The Langdon Down Center and Normansfield Theater.

The name "Down" has nothing to do with delays, predispositions, or the prognosis of the syndrome; it simply honors a doctor with extraordinary sensitivity and compassion.
Credits: Biblioteca Popular "Cultura y Progreso"

01/08/2025

I have one coffee mug.
Bought it when we first got here.
It’s not fancy. It’s not oversized.
I use it every morning, and only it. No rotation. No options. No “just in case” backups.

Back in LA, we had a whole cupboard full—mugs for every mood, every guest, every maybe.
Some were giant. Soup bowls with a handle.
They always reminded me of buffets and chain restaurants—loud, bloated, and pushing the lie that more is better.

But this mug? It’s just enough.
And that’s the point.

It feels good to have one thing you love, and to use it every day.
No clutter. No decision fatigue. No searching.
Just clarity. Simplicity. Ritual.

I’m trying to apply this to everything now.
One thing that works. One thing that feels right.
And letting that be enough.

Maybe freedom isn’t about having more.
Maybe it’s about needing less.

26/06/2025

Dnešná skupina bola pre mňa opäť veľmi osobná - najsilnejšie rezonovala téma nálepiek a rodičov a detí. Ostala vo mne myšlienka, že niekedy sebazáchovná reakcia dieťaťa na nerešpekt vie veľmi rýchlo dostať nálepku "nevie sa správať". A ako, paradoxne, niekedy naše snahy dať deťom dosť "slobody" prinesú skôr neistotu a deti sa o nás nevedia oprieť. Mamy dospelých detí si tiež našli niečo spoločné - ako býva náročné pozerať sa, ako sa synovi či dcére "ťažko žije", ako je ťažké instantne nenabehnúť do role záchrancu (hlavne, keď nám to umožňuje cítiť sa ako superhrdina).

Ak máte chuť prísť sa v lete porozprávať, stretneme sa 10.7., 24.7. a 14.8. 10-12:00 v Centre rodiny na Bazovského 6. Ste vítaní!

19/04/2025

Downův syndrom nese jméno po britském lékaři Johnu Langdonu Downovi, který v roce 1866 jako první tuto genetickou odchylku odborně popsal a klasifikoval.

Langdon Down začínal jako vedoucí lékař v ústavu Earlswood, který pečoval o lidi s mentálním a vývojovým postižením. Přestože s touto skupinou lidí neměl žádné předchozí zkušenosti, projevil velký zájem, empatii a úctu k jejich důstojnosti – v době, kdy většina společnosti tyto lidi přehlížela nebo s nimi zacházela krutě. Běžné tehdy byly fyzické tresty, špatná hygiena a vysoká úmrtnost v ústavech.

Dr. Down to odmítal akceptovat. Zavedl zásadní změny: najal nový personál, důsledně dbal na hygienu, zakázal tělesné tresty a zavedl pro pacienty různé tvořivé aktivity. Také je citlivě fotografoval – oblékli je do elegantního oblečení a fotil je s respektem, čímž dokumentoval jejich podobu i osobnost. Tyto snímky dodnes patří k výjimečným důkazům lidského přístupu k lidem s postižením.

V roce 1868 si pořídil sídlo, které proměnil v domov pro lidi s Downovým syndromem – Normansfield. Nešlo o ústav, ale o místo s vysokým standardem pohodlí, vzdělání a hygieny. Obyvatelé se zde učili jezdit na koni, zahradničit, vyrábět, tvořit… a dokonce měli i vlastní divadlo.

Tento dům existuje dodnes jako Langdon Down Centre a uchovává odkaz člověka, který vnesl lidskost, respekt a víru v potenciál lidí s Downovým syndromem.