27/08/2022
Sme infaltiní. Ľuďom chýba psychologická dospelosť, teda zodpovednosť a za svoje dobré i zlé rozhodnutia. Bez nej ľahko skončíme pri populistických konceptoch, hovorí pražský psychoterapeut Jan Šikl (na obr.) v rozhovore pre LN (20.8.22, foto: Ján Zátorský, 2022) Hovorí: „Vedieme tú najlacnejšiu možnú vojnu, odohráva sa mimo naše územie a neriskujeme v nej svoje životy ani životy našich detí...“.
„Češi psychologickou dospělost nemají. K ní nutně patří potřeba chtít znát pravdu, unést skutečnost a nehledat externí viníky, když padáme do potíží. Dokonce to vypadá, jako bychom se v posledních letech ochotně vraceli pod kuratelu kohokoliv, kdo slibuje pohodlnější cestu. Život ale je nebezpečný podnik. Sám jsem naivně přeceňoval svobodu slova. Myslel jsem si, že až padne ideologický komunistický cenzor, automaticky se narovnáme. Jenže se tu objevil jiný, hlubší, interní cenzor a kádrovák. Tím je právě naše vnitřní nezralost. Bez osobní zralosti snadno skončíme u populistických konceptů. Což teď hrozí, ale abych byl poctivý, nejen v Česku. Infantilnější než kdy jindy je celá západní Evropa... Život už prostě takové místo, kde se dějí věci, se kterými se nepočítalo. Vždycky měl tendenci valit se z vnějšku. Současná, všemi způsoby zdánlivě zajištěná společnost se snaží v člověku, občanovi a voliči dočasně probouzet a podporovat iluzi, že drží kontrolu. Nedrží. Život není „stavební spoření s liškou“ a jistota „desetinásobku“. Ostatně se také vždycky ukáže, že je to pitomost nebo podvod. Takzvaně nečekané krizové situace nás konfrontují s pravdou a skutečností.
Válka je prastará situace, jen jsme na ni po sedmdesáti letech míru v našem regionu zapomněli. Válka se nás dotýká skrze diskomfort zdražování a snížení životní úrovně. Pořád velmi milosrdná cena, ne? Zdražování potravin a energií, mory a infekční choroby tu už také mnohokrát byly. Nic mimořádného, tak to na světě chodí.“
Na otázku , aká je v týchto chvíľach úloha psychoterapeuta, odpovedá: „ Psychoterapeut neovlivní odstřelování Kyjeva, inflaci ani zálohové složenky na plyn a elektriku. Nemůže a ani by neměl chtít za nikoho řešit ekonomické a jiné starosti. Jeho rolí je dotyčnou osobu podpořit. Tak, aby měla tváří v tvář konkrétním situacím zpátky svoji dospělou schopnost se k nim postavit. Psychoterapeutův klient se může krátkodobě propadnout do paniky a úzkosti. I to je legitimní reakce na těžkou situaci. Školený odborník jej ale podporuje, aby v této poloze dlouhodobě neuvízl.
U každé životní situace, je zásadní vědět jestli má naše oběť nějaký smysl. To se týká třeba i teď postojů k ekonomickým omezením. Pokud vidíme a sdílíme smysluplný a srozumitelný kontext, je i omezení a dočasné strádání přijatelné. Pokud je bez kontextu, jen samo o sobě, je skoro nesnesitelně frustrující. Když žena rodí, cítí bolest. Kdyby nemusela, nepodstupuje ji. Ale protože ví, že nejde o samoúčelné zlo a odměnou jí je dítě, dává jí celé její utrpení smysl. Znalost smyslu je účinnou obranou před úzkostí... Zbavit se odpovědnosti a vlastní kompetentnosti, i co se týče vyhodnocování informací, a delegovat je na spasitele je svůdné... Už sem zmiňoval, že k dospělosti patří potřeba znát pravdu a unést ji. Neříkám, že je snadné v množství informací pravdu rozpoznat. A v okolí se většinou najde dost interpretů, kteří nám vysvětlí, co pravá pravda a skutečnost je. Ale já sám se snažím v práci s lidmi, aby si tuhle kompetenci hledat pravdu i v různém informačním balastu brali k sobě zpět.
Co vnímám jako významné psychologické téma, je potřeba spravedlnosti a touha po rovnosti. Touha po absolutní spravedlnosti, kdy se má dostat všem stejně majetku, šancí, příležitostí, také není nic nového. Na zdraví, štěstí, pocit bezpečí nebo byt v osobním vlastnictví ale nárok neexistuje. Neexistuje dokonce ani nárok na snadnou cestu k němu, i když to někteří politici tvrdí. Je to mrzuté, ale spravedlnosti se, podle našich představ, možná dočkáme v prvních letech dětství. Když máme maminku, která nám spravedlivě rozděluje bonbony. Na moment si můžeme spokojeně říkat: „Já mám tři lentilky a sourozenec má taky tři lentilky. Je to fér.“ Ale už tehdy si třeba všimneme, že nám maminka dala sice stejný počet bonbonů, ale brácha dostal jednu lentilku červenou. Tehdy nám už nám maminčino dělení tak úplně fér nepřipadá. Co když je červená lentilka lepší? Maminka ale může udělat dvě věci. Odněkud vyklepnout červenou lentilku i pro nás a srovnat to. Anebo nás začne pomalu trénovat a otužovat, že takhle to prostě na světě chodí. Když má dnes červenou lentilku brácha, můžu ji mít příště já. Ale třeba také nikdy.
Vnitřně dospělý jedinec by měl zvládat a unést nespravedlivý svět rozdílnosti. Protože to patří k realitě a skutečnosti. Když uneseme dospělejší verzi světa, kdy spravedlnost nenárokujeme od maminky ani ji nečekáme od politiků nebo dokonce jako před třiceti lety od moudré matky strany, která o nás „pracující lid“ pečuje a myslí to s námi dobře, vyprostíme se z bludu a iluze.
Na otázku, či sa teda má pomáhať slabším, Jan Šikl hovorí: „Při současném rozdělování různých podpor a sociálních dávek už lidé, kteří odvádí daně, začínají být nervozní. Určitě ano. Pomoc těm slabším kultivuje i ty silnější, kteří ji poskytují. Lidská skupina, smečka, kmen, která by postrádala schopnost empatie, soucitu a pomoci slabším, by byla nelidská. Já bych v ní žít nechtěl....V každé společnosti je a bude vždycky někdo, kdo z mnoha důvodů nemůže nebo neumí běžet tak rychle jako ostatní. Nese na sobě všelijaká viditelná i neviditelná závaží. Sociologové budou mluvit o tom, že když se ve společnosti příliš rozevřou nůžky, hrozí nepokoje. To je ze sociologického pohledu asi pravda. Psychologie počítá v privátnějších položkách. Jako psychoterapeut vidím soucit se slabšími, aniž bychom hodnotili příčinu, jako přirozený projev lidskosti.
Schopnost vcítění, empatie pochází z rodiny a předává se generačně. Když vyjedete s dětmi různého věku na výlet, ty nejstarší a nejsilnější mohou reptat, že je nejmladší sourozenec zdržuje. Že by bylo možná lepší, kdyby zůstal doma. Je na rodičích, aby jim včas řekli: „Počkejte, Toník je o tři roky mladší než vy. Když jste byli v jeho věku, taky jsme na vás čekali. Výlet je společná akce nás všech, nikdo doma zůstávat nebude. Děti přes podobné situace objevují hodnotu toho, že nejslabšího nezavrhnou, ale naopak ho podpoří. Počkají na něj, neujedou mu, nesnědí mu všechno, když v rámci svých sil a možností dorazí ke stolu o něco později...“
