Ateliér pre dušu - Libuša Klamová

16/12/2025

Kniha Hľadanie zmyslu života je zásadná kniha, ktorú odporúčam hľadajúcim ľuďom v atelieri. Posadí vás hlboko do svojho vnútra v tichu hľadať odpovede. Nie povrchné odpovede, ale odpovede hlbokého zmyslu bytia.

Milujem tú knihu a rada sa k nem vraciam. Odporúčam ju klientom vtedy, ak stratili zmysel ďalšej cesty, rúcajú sa im chabé hodnoty, prichádzajú o to cenné.

Môj dedo bol v koncentračnom tábore, ušiel s troma kamarátmi, ktorých zastrelili, deda postrelili a prežil. Prišiel domov, odpadol v záhrade, kde ho našli a rok dávali do kopy. Jeho vnútorný svet bol však veľmi poznačený. Ale prežil, mal na to nejaký dôvod...

Prečítajte si o autorovi, ktorý v koncentráku našiel hlboký zmysel svojho života.

V táboře smrti mu dali číslo: 119104.
Ale to, co se snažili zničit, se stalo přesně tím, co mělo zachránit miliony životů.
1942. Vídeň.
Viktor Frankl měl 37 let — respektovaný psychiatr, prosperující kliniku, téměř dokončený rukopis a manželku Tilly, jejíž smích mohl naplnit svět.
Měl vízum do Ameriky — lístek ke svobodě.
Ale jeho staří rodiče nemohli odejít.
Tak zůstal.
O pár měsíců později přišli nacisté.
Terezín. Pak Osvětim. Pak Dachau.
Rukopis, který psal roky a schoval do podšívky svého kabátu, mu byl odebrán jen pár hodin po příjezdu.
Dílo jeho života. Jeho cíl. Spáleno na p***l.
Oblečení zabaveno. Vlasy oholeny. Jméno vymazáno.
V registru zůstalo jen číslo: 119104.
Ale strážci nikdy nepochopili toto:
Můžete člověku vzít všechno — jeho jméno, majetek, svobodu.
Ale nemůžete mu vzít to, co ví.
A Viktor Frankl věděl něco, co mělo změnit lidstvo.
Viděl strašlivý vzorec:
V táborech lidé neumírali jen hladem nebo nemocí.
Mnozí umírali, protože se vzdali.
Když vězeň ztratil své „proč“ — důvod žít — tělo brzy následovalo.
Lékaři tomu říkali „desistitis“.
Ale ti, kteří si udrželi cíl — manželku, kterou chtěli znovu vidět, dítě, které chtěli obejmout, knihu, kterou chtěli dokončit, slib, který chtěli splnit — ti odolávali nemožnému.
Rozdíl nebyl ve fyzické síle.
Byl v smyslu.
Tak Frankl zahájil experiment — ne v laboratoři, ale v pekle.
Přistupoval k mužům na pokraji zoufalství a ptal se jich:
> „Kdo tě čeká venku?“
„Jaká práce ještě zbývá?“
„Co bys řekl svému synovi, aby to všechno přežil?“
Nemohl nabídnout ani chléb, ani svobodu.
Ale nabídl to, co ani strážci nemohli zabavit:
Důvod vidět zítřek.
Jeden si vzpomněl na svou dceru — přežil, aby ji znovu viděl.
Jiný na svou vědeckou práci — přežil, aby ji dokončil.
Frankl sám přežil tím, že si v mysli rekonstruoval svůj ztracený rukopis — řádek po řádku, noc po noci, ve tmě baráku.
Duben 1945. Osvobození.
Vážil 38 kilo.
Tilly — mrtvá.
Jeho matka — mrtvá.
Jeho bratr — mrtvý.
Všechno, co miloval, bylo zničeno.
Ale nevzdal se.
Za devět dní přepsal svůj rukopis zpaměti.
Tentokrát s důkazy.
Živými důkazy, že člověk může vydržet nepředstavitelné — pokud má proč.
Tak se zrodila Logoterapie — terapie smyslem.
Její základ:
> „Kdo má proč žít, může snést téměř jakékoliv jak.“
Kniha vyšla v roce 1946:
V němčině, …trotzdem Ja zum Leben sagen —
v angličtině, Man’s Search for Meaning (Hledání smyslu života).
Nejprve odmítnuta, považována za morbidní.
Ale pravda si našla cestu.
Terapeuti ji četli a plakali.
Bývalí vězni ji četli a věřili.
Miliony mužů a žen v ní našly důvod pokračovat.
Dnes je Hledání smyslu jednou z nejvlivnějších knih historie.
Přeložena do více než 50 jazyků.
Prodáno více než 16 milionů výtisků.
Ale její skutečný dopad se neměří čísly.
Je v těch životech, které byly tiše zachráněny — těch lidí na pokraji propasti, kteří po přečtení Frankla se rozhodli nevzdat se.
Protože dokázal to, co nacisté chtěli popřít:
Můžete být zbaveni všeho — rodiny, svobody, naděje.
Ale nikdy poslední lidské svobody:
Svobody zvolit si, co to všechno znamená.
Viktor Frankl odešel, ale jeho hlas zůstává:
> „Když už nemůžeme změnit situaci, jsme změnit sami sebe.“
„Všechno může být člověku vzato, kromě jedné věci — poslední lidské svobody: zvolit si svůj postoj k jakékoliv situaci.“
Dali mu číslo.
Historie mu dala věčnost.
Protože muž, který ztratil vše, naučil svět, že smysl je jediná věc, kterou nám nikdo nikdy nemůže vzít.
Vězeň 119104 nejen přežil —
přemohl samotnou smrt.

12/12/2025

Robko mal desať mesiacov, keď som ukončila štúdium na vysokej škole. Priestor v mojej detskej izbe u rodičov sa každým dňom zmenšoval, potrebovali sme vlastné bývanie. Vesmírne sily sa a okolnosti sa vyskladali tak, že som sa mohla po roku materskej vrátiť do práce s obrovskou výhodou – pracovať len tri dni v týždni a zvyšné dva pracovné dni som mohla byť doma so synom. Plat sa mi ostal ako na full time. Musela som teda nájsť niekoho, kto by sa o Robka postaral. Sestra mi odporučila milú pani zo švagrovej rodiny. A tak som stretla týchto milých dvoch ľudí – Janku a Karola.

Od prvej chvíle som cítila, že to je to správne miesto. Nemali ešte vnúčatá, ktorým by mohli dať svoju lásku a pozornosť, Robka si veľmi rýchlo obľúbili, prijali ho ako vlastného. Ráno ho čakali s nejakou hračkou v ruke, aby ho k sebe prilákali bez plaču za mamou. Tým sa ranné odovzdávačky stávali hravé. Občas pred domom vyjednával, že chce ísť s mamičkou do práce, no keď zbadal trčiaci bager z dverí, pustil ma a vbehol do domu.

Prvý deň v práci som preplakala, pretože som veľmi túžila byť s ním celé tri roky doma. Až neskôr som zistila, aké skvelé to pre neho bolo. Mal náhradných starých rodičov - moji rodičia chodili do práce a z mužovej strany ... to je dlhý príbeh. Venovali sa mu, brali ho ako súčasť svojich životov, vyvárali mu obľúbené jedlá, chodil s nimi na nákupy a drobné výlety, pracoval s nimi v záhrade, majstroval v garáži. Často sedával vedľa Karola opretý o jeho oblé brucho a pozerali spolu „mužské seriály“ – Walker – texaský ranger. Aj keď to bolo tak dávno, Róbert si to dodnes pamätá.

Včera sme k nimi zašli na návštevu. Karol nás čakal vo dverách a uprene pozeral na mladého muža, ktorý k nemu kráčal. Zvítali sa a dlho sa na seba pozerali. Janka nás čakala v obývačke. Keď zbadala „svojho malého Robinka“, užasnuto na neho pozerala. Objali sa akoby ten čas dlhých rokov ani nebol. Spomínali sme na zážitky pochované v prachu pamäte, smiali sme sa a užívali si spoločné chvíle.

Keď sme odchádzali, Janka ukázala na dvere: „Robko, tu sme ťa merali a robili sme ti čiarky, ako si rástol. Už sú však preč. Teraz sa postav k dverám a urobíme ti čiarku teraz.“ Zobrala som do ruky čiernu fixu a na dvere som urobila čiaru – Robko 2025.
Stále má miesto v ich srdci – vyhŕkli mi slzy.

Keď sme sa lúčili, trvalo to dlho. Odfotila som ich, nech môžeme všetci na toto stretnutie spomínať. V aute mi Robert so slzami v očiach povedal, že je veľmi rád, že ich videl. „Mami, to bolo ako návrat do detstva k babke a dedkovi. Ešte sem prídeme.“

Janka a Karol – pre nás budete vždy laskaví starí rodičia. Dva roky zo svojich životov ste obohatili život nám. Želáme vám veľa zdravia a lásky, nech Boh žehná všetky vaše dni. Ďakujeme :-*

04/12/2025

🎁 Darujte pokoj, pochopenie a vnútorné uvoľnenie.

Hľadáte darček, ktorý má skutočný zmysel?
Venujte svojim blízkym poukaz na individuálne terapeutické sedenie v mojom ateliéri – v bezpečnom, útulnom a podporujúcom priestore, kde môžu spomaliť, nadýchnuť sa a venovať sa sebe.

✨V prípade záujmu, napíš správu alebo mail: info@atelierpredusu.sk

03/12/2025

Ako dieťa som verila na Vianočné zázraky. Na niektoré verím stále 😍
Toto keby bolo naozaj, tak chcem byt tam 🎄🎄🎅🏻🥷🏻

26/11/2025

Bylo mi deset, když mi máma řekla, že se bude vdávat. Nesnášela jsem ten nápad. Nesnášela jsem toho muže, kterého pustila do našeho domu.
Můj skutečný táta nás opustil, když mi bylo šest, ale pořád jsem doufala, že se vrátí. A najednou se objevil tenhle cizinec — usmíval se, snažil se být milován. Několik měsíců jsem s ní nemluvila, ani jsem nevěděla, že jsem byla protivná. Máma mě prosila, abych jí dala šanci, ale já nechtěla. Nebyl to můj otec. A nikdy nebude.
Ale roky plynuly a já si uvědomila, že jsem se mýlila. Stal se mnohem víc než otcem.

V prvních letech jsem dělala všechno pro to, abych si Petra držela od těla — tak se jmenoval. Snažil se se mnou mluvit, já mlčela. Pozval mě ven, odmítla jsem. Dával mi dárky, nepoděkovala jsem. Máma kvůli mně plakala. Říkala, že jí ničím štěstí. Ale mně to bylo jedno. Chtěla jsem svého skutečného otce. Tátu, který odešel a nikdy nezavolal zpátky.

Zlom nastal, když mi bylo třináct. Zamilovala jsem se do kluka ze třídy. První láska, všechno se zdálo tak vážné. Pozval mě do kina, ale máma mi nedovolila jít samotné. Řekla: "Jedině, když tě doprovodí dospělý." Rozbrečela jsem se. Awwww - jít do kina s mámou ve třinácti! Zavolala jsem svému skutečnému tátovi, prosila ho, aby přišel. Sliboval, že přijde. Čekala jsem hodinu před kinem na něj. Nikdy se neukázal. Nezavolal. Neomluvil se. Kluk odešel a já tam stála, sama, ponížená, v slzách.

Pak přijelo auto. Byl to Petr. Vystoupil, podíval se na mě a řekl: "Tvoje máma mi volala." Řekla, že jsi tady. Pojďme domů. Nasedla jsem do auta a brečela. Petr celou cestu nic neřekl. Když jsme dorazili, vypnul motor a tiše řekl: — Evo, nejsem tvůj otec. Nikdy nebudu, pokud nebudeš chtít. Ale jsem tady. Vždycky. Pokud potřebuješ pomoc, podporu, nebo si jen popovídat - budu tady. Ne proto, že musím, ale protože chci. Tato slova ve mně něco zlomila. Podívala jsem se na toho muže — toho, kterého jsem tři roky chladně odmítala a pohrdala jím — a věděla jsem, že přišel, když jsem někoho potřebovala. Na rozdíl od mého skutečného otce, který na mě zapomněl.

Od toho dne se všechno změnilo. Začala jsem s Petrem mluvit. Nejdřív málo, pak víc. Nikdy mě nenutil, nikdy nechtěl, abych mu říkala "tati". Nikdy se nesnažil nahradit mého otce. Byl prostě tady.

V patnácti jsem se pohádala s mámou. Hádka byla bouřlivá - křičela, já taky. Práskla jsem dveřmi a utekla. Petr mě následoval. Nezastavil mě. Jen šel vedle mě, mlčky. Po chvíli jsem si sedla na lavičku. Sedl si vedle mě. - Nejsi na mámině straně? zeptala jsem se. "Jsem na tvé straně," odpověděl. A taky na její. Oba pro mě znamenáte svět. Povídali jsme si hodinu. Nepovzbuzoval mě, nezastával se mámy. Jen poslouchal. Pak dodal: "Víš, za ty roky jsem se naučil jednu věc: být otcem není o krvi." Je to o tom být tady. V dobrých i špatných dnech. Když se směješ, když pláčeš, když jsi naštvaná. Nemůžu nahradit tvého otce. Ale můžu být ten, kdo neodejde.

Můj skutečný otec občas zavolal — jednou za půl roku, když si vzpomněl. Sliboval, že přijde, ale nikdy nepřišel. Zapomněl na moje narozeniny. Když mu zavolám, je 'zaneprázdněný'. Má novou rodinu, nové děti. Já jsem byla jen součástí jeho minulosti. Ale Petr byl na všech mých školních koncertech. Pomáhal mi s úkoly. Naučil mě řídit. Zůstával vzhůru, když jsem se učila na zkoušky. Vyzvedával mě ze školy, když jsem byla nemocná. Poslouchal mé problémy, i ty nejhloupější.

V osmnácti jsem byla přijata na univerzitu. V den ceremonie si rodiče fotili své děti. Zavolala jsem Petra. Vypadal překvapeně - Možná bys měla zavolat tátovi? řekl. — Ty jsi tady, odpověděla jsem. A on ne. Jako vždycky. Vyfotili jsme se spolu. A když se lidé ptali "to je tvůj táta?" ", odpověděla jsem: "Ano. Protože jím byl." Ne podle krve. Ale ve všem ostatním. --- Nedávno jsem se vdala. Můj skutečný otec přišel na obřad, mezi hosty. Ale byl to Petr, kdo mě vedl k oltáři. Požádala jsem ho — a on plakal, když řekl ano. — Nikdy jsem si nemyslel, že to uslyším, zašeptal. — Zasloužil sis to, odpověděla jsem. Byl jsi otcem, i když jsem to odmítala vidět.

Po obřadu ke mně přistoupil můj skutečný otec. — Proč jsem s tebou nešel já? Jsem tvůj otec. Podívala jsem se na něj klidně a řekla: "Otec je ten, kdo je tady, když ho potřebuješ." Petr byl. Ty ne. Otočil se a odešel, zraněný. Ale ničeho jsem nelitovala. Protože jsem řekla pravdu.

Víš, co jsem pochopila? Rodina není krev. Je to volba. Petr si vybral být mým otcem, každý den. Můj skutečný táta si vybral odejít. A dnes si vybírám, koho nazývám 'tati'. A ty? Máš někoho, kdo se stal rodinou bez krve? Myslíš, že nevlastní otec nebo nevlastní matka mohou být skutečnými rodiči?

Zdroj FB okamžiky
Kresba - moja neter Nelka D.

25/11/2025

Rok deviatky: Uzatváram, čo ma drží – kľúč k novému

Tento seminár je pozvánkou do hlbokého procesu uzatvárania, uvoľnenia a prípravy na nový cyklus, ktorý nasleduje po energii deviatky. Deviakový rok je symbolicky priestorom, kde život prirodzene tlačí k dokončeniu toho, čo už nemá pokračovať – starých vzťahov, programov, karmických záväzkov, vnútorných blokov či nedokončených príbehov.

Počas seminára sa zameriame na to, aby si:

jasne rozpoznal/a, čo ťa v živote ešte drží,

pochopil/a, prečo je čas to pustiť,

uvoľnil/a emocionálne, mentálne aj energetické väzby,

uzavrel/a nedokončené cykly, ktoré ťa brzdia,

a otvoril/a si priestor pre nový smer, ktorý na teba čaká.

Tento seminár je pre teba, ak:

cítiš, že niečo v živote potrebuješ ukončiť alebo dočistiť,

máš pocit stagnácie alebo neviditeľných bremien,

si na prahu novej životnej fázy, ale niečo ti bráni vykročiť,

chceš vedome využiť energiu deviatkového roku pre svoj rast.

Príď uzavrieť to, čo už svoju úlohu naplnilo – aby si mohol/mohla otvoriť dvere tomu, čo ťa volá. Tento seminár je tvojím kľúčom k novému začiatku.

24/11/2025

Ako to vnímate vy? 😂

21/11/2025

Aj ty si paralyzovaná a otrávená z množstva kurzov a informácii? Aj napriek ich množstvu sa ti nič nedarí? Poviem ti prečo..

20/11/2025

Keď je manželstvo rodičov v neporiadku, deti cítia tlak z celého rodinného systému, no ešte k tomu si vytvárajú cez pud sebazáchovy tlak na obnovu rodinnej harmónie.

Niekedy sa ju snažia zachovať tak, že zájdu až za hranicu sebaobetovania svojho psychického alebo fyzického zdravia.

Príklad: Dieťa cíti nesúlad medzi rodičmi, začne na to podvedome upozorňovať chorobami a uzatvorením sa do seba a celý čas sa snaží, aby rodičia upriamili na neho pozornosť a spýtali sa ho, čo ho trápi.

Ak pozorujete na svojom dieťati, že sa uzatvára, je to pre vás informácia, že vaše dieťa absorbuje tlak medzi vami a snaží sa vás od toho svojimi chorobami odbremeniť.