29/11/2025
To dáš
Aneta Langrová in Psychologie.cz
To zvládneš. Podívej, co dobrého v tobě je. Věřím ti. Můžeš se bát, to nevadí. I tak to zvládneš jako už tolik věcí v životě. Poradíš si s čímkoliv, co přijde. Dnes, zítra, postupně…“ Jak by vám bylo, kdyby vám někdo taková slova řekl? Kdyby se na vás vlídně, s podporou podíval a důvěřoval vám? Kdyby ve vás někdo zahlédl odlesk úspěchu, talentu, nadání, dobroty, pracovitosti… Bez uzardění viděl krásu, kterou v sobě máte?
Tuším, že jakmile řeknu, že krásu, úspěch, dobrotu a laskavost máte v sobě, začne mnoho čtenářů pochybovat: Nejsou to jen sladká slova? Falešný optimismus? Přehnaná důvěra? Neupřímné lichocení, které má nějaký skrytý záměr? Mnohý člověk vskutku podobná slova rozumem odmítá. Bývají označována za sebechválu, pýchu, nekorektnost – něco, co se nahlas neříká. Vždyť jenom narcistní bezohlední egoisté si věří a chválí se. Hodnotit nás přece může jen někdo jiný.
Pak se ale může stát, že i když druhý laskavá, vlídná, někdy až obdivná slova vyřkne, je pro nás těžké jim uvěřit. Přichází za mnou mnoho lidí, kteří odmalička slýchali spíše pravý opak. Upozornění na nedostatky, srovnávání. Někdo z nich dělal viníky nenaplněných životů. Cíl svých vlastních strachů. Často se potýkali s křivou realitou, v níž jsou svět a druzí lidé děsiví. Kde se z autority nestává vzor, ale drsný, hrubý, nemilosrdný kritik.
Dívám se na tebe
Z vlastní zkušenosti mohu přispět pocitem, který se ve mně probouzel na jednom z psychologických kurzů. S lektorem, jehož osobnost a zkušenosti pro mě byly nezměrným zdrojem vědomostí i inspirace. Zadal nám úkol pro nácvik ve skupinách. Pak náhodně obcházel místnost po místnosti, chvíli poseděl, zdržel se, naslouchal, někde s vlídností a laskavostí poradil.
Jenže ten pocit, jakmile lektor vejde do místnosti, automatická myšlenka, která nebere ohledy na nic, se přes všechnu laskavost v očích objeví tak jako tak: Teď hodnotí, soudí. Nedělám něco blbě? Co to říkám za nesmysly! To jsem se zase ukázala… Po nácviku se nás zeptal, proč si myslíme, že takto chodí. Abys sledoval, jak nám to jde? Abys viděl, jak daleko jsme?
„Ne. Abych vnímal, co se děje – jaká nálada panuje, jaká energie. Abych vnímal pole. Abych vás podpořil….“ Silná slova, viďte. Byla pronášená s důvěrou, že to poslední, co by prováděl, je hodnocení či kritika. Nemá takový záměr – jde mu jen o naslouchání, pozorování, vnímání. Na své studenty se dívá s vřelostí a pokorou předat to, co umí. S respektem, že i on se může učit od nich. Že se potkává s někým, koho si váží.
V našem vývoji jsme ale obvykle přehlceni zcela něčím jiným. Zkoušení, hodnocení, posuzování. Druzí lidé, ať už blízcí, či náhodní kolemjdoucí, se též často nezdráhají hodnotit, ukazovat prstem, odsuzovat, devalvovat druhé. Jak by taky ne, však je to tak snadné. Jen málokdy můžeme zaslechnout hlas moudrého člověka, jako je výcvikový lektor s mnoha lety praxe a zkušeností.
Daleko spíš se potkáme s lidmi, kteří nám s chutí řeknou, co nepěkného si o nás myslí. Třeba jen proto, aby sami vypadali o něco lepší. Aby zaplašili svoje neštěstí a frustraci. Daleko spíš než respektující a vlídnou osobnost potkáme někoho, kdo svoji mysl a duši uzavřel. Kdo raději hodnotí a neptá se. Znovu a znovu se tak utvrzujeme: Jen si nemysli, že v tobě něco dobrého vůbec je. A jestli ano, stejně na tom máš pracovat. Drž se při zemi. Nemůžeš být se sebou, svým tělem, svým přístupem k životu, k dětem, k partnerovi nebo partnerce v pohodě.
V naší mysli zkrátka daleko spíš ulpívá každá nedokonalost či pochybení. Jsme naučení vnímat všechno, co je na nás samotných špatně. Co s tím, když kritiku slyšíme a připouštíme si ji mnohem víc než slova chvály, vlídnost, laskavost?
Cvičení: Pohled do očí
Můžeme společně udělat drobný experiment. Zkuste sami sobě na chvíli pohlédnout do očí, v zrcadle nebo jen v duchu. Zadívat se hluboko. Zahlédnout všechno to, co už jste zvládli. Bolest, kterou jste překonali. Slova, která jste vytrpěli. Sílu, se kterou stále stojíte a která vám den za dnem pomáhá nevzdat se. Okamžiky, kdy jste ze sebe měli radost, pro někoho jste byli těmi nejdůležitějšími, zvládli jste to, v co jste ani nedoufali. Zkuste zahlédnout laskavost, kterou vám někdo projevil. Upřímnost, se kterou vás někdo pochválil.
Pokud budete chtít, můžete experiment ještě o krok posunout. Zkuste pomyslet na tato slova nebo si je říct nahlas: Teď to taky dokážeš. Není důvod proč ne. Zvládneš projít čímkoliv. Staly se ti těžké věci. Děláš, jak nejlépe umíš, a děláš to dobře. Můžeš se bát toho, co přijde, ale stejně tak můžeš pocítit jistotu, důvěru, že ať tě čeká cokoliv, projdeš tím. Zvládneš to. Jedno po druhém. Něco vymyslíš. Ty si poradíš jak už mnohokrát. Je to v tobě. Možná ani netušíš, jak moc síly, odvahy, důvtipu se v tobě skrývá…
Třeba byl ve vašem životě člověk, který na vás vskutku takto pohlížel. Dobrý přítel. Strýc, babička, dědeček, kamarád. Terapeut, psycholog. Někdo, kdo vás zná. Vcelku. S nedostatky, které jsou v pořádku tak, jak mají být. Třeba je nebo byl ve vašem životě člověk, který vás vidí se vším všudy. Věří vám bez ohledu na to, zda se daří nebo nedaří. Zda zrovna máte slabší chvíli, zakopli jste, tápete, jste nešťastní, bolaví, nemocní, bez víry v sebe.
Možná si sami vybavíte někoho, kdo vedle vás stál a neměl nárok na to, že zrovna teď musíte podávat nějaký výkon. Prostě věřil, že to zvládnete. Že to ve vás je. A on tam pro vás bude, ať to dopadne jakkoliv. Někdy je životní úděl natolik těžký, že se nikdo takový nenajde. Pak opravdu doporučuji zajít za terapeutem. Za někým, kdo se může k člověku přiblížit a být tam pro to, co je zrovna těžké.
Zdroje jsou víc než deficit
Zpět k oné důvěře, kterou praktikují či přímo žijí někteří lektoři, terapeuti, psychologové. Carl Rogers ji vyjádřil větou: „Dříve jsem se ptal: Jak mohu vyléčit či změnit tohoto člověka? Dnes bych tuto otázku položil jinak: Jak mohu vytvořit vztah, který tento člověk může využít pro svůj osobní růst?“
Vzpomínám na jeden moment s klientkou Petrou. Petra procházela velmi těžkým obdobím. Událo se plno změn. Nové partnerství, nová práce, nové bydlení. Petru zavalila úzkost: Jak tohle jen všechno zvládnu? Jak se s tím poperu? Co když selžu? Co když se mi to nepovede?
Jednou z cest, kterou jsme se vydaly, byly techniky na redukci úzkosti. Další cestou bylo poznání toho, co všechno za změny se to vlastně děje – jakési zastavení. Dále připomenutí toho, kým vlastně je, s čím už se zvládla v životě poprat nehledě na situaci, která se jí děla zrovna teď. V jeden moment, a byl to vskutku prchavý moment, mi přišla na mysl slova. Dívala jsem se Petře do očí, které hledaly pevný bod. Slova, která se mi chtělo říct, byla: „Věřím, že to zvládnete…“
Nic víc. Byla to pravda. Vskutku nepochybuji, že to Petra zvládne. Zvládla toho už ve svém životě mnoho. Petře se v ten moment zalily oči slzami. „Tohle mi nikdo neřekl… Nikdy.“ Doposud zažívala spíše opak. Podrývající věty zapšklých kamarádek, nespokojených se svým životem. Nedůvěru své matky, které se nepodařilo žít, jak si přála. Petra se neodvažovala věřit sobě, svým dovednostem. Nutno však podotknout, že se s Petrou známe již mnoho let a tato slova byla vskutku z mé strany upřímným přesvědčením a odrazem toho, jak ji vnímám.
Možná namítnete, že pár slov nemůže vykompenzovat všechno, čím si člověk prošel. Kapka laskavosti v moři devalvace a nedůvěry. Máte pravdu. Nicméně v gestalt psychoterapii je velmi důležitá myšlenka, které osobně věřím: Zdroje jsou víc než deficit. Petra neměla mnoho opory. A to je to, co v terapii hledáme, co pro život potřebujeme.
Potřebujeme z něčeho čerpat. A když zdroj najdeme, je silnější než to, co nám osud odepřel, co nám chybělo, co jsme postrádali. Petra se učí opouštět všechno, co bylo jen ze zvyku zaběhlé, automatické. Zpochybňovat kritiku, která se vkrádala do mysli sama. Hledá nové zdroje. Hledá vnitřní oporu, ale potřebuje ji vnímat i ve vnějším světě. V kolegyni, v níž našla novou přítelkyni, v práci, která ji začíná bavit, v terapii, kde může mluvit.
A ještě na moment se vrátím k našemu experimentu. Okamžik, kdy sami sobě pohlédneme do očí. Stojíme před zrcadlem a jistojistě se v nás odehrává vnitřní monolog. Zkuste ta slova chytit. Zkuste se nad nimi zastavit:
Jsou ta slova vlídná? Znějí jako pohlazení?
Jsou plná opory?
Zahlížíte, co jste všechno zvládli, čím vším jste už prošli?
Jaký je to pocit? Co cítíte, když se sami se sebou zastavíte?
Přistupovat k sobě s vlídností, laskavostí a podporou není snadné. Daleko snazší bývá se shodit. Mnohým hodným, dobrým, empatickým lidem je to paradoxně daleko přirozenější. Podcenit se, upozadit. Nechválit se. A nevěřit těm, kteří to vlastně myslí hezky. Jenže někdy zkrátka potřebujeme slyšet: To zvládneš! Můžeš se bát, ale prostě to zvládneš… Nepochybuji o tobě. A i kdyby ne, poradíš si. Jako už tolikrát. Děláš to dobře, jak nejlépe umíš.
Důvěra a bezpečí jsou základní lidské potřeby, ne luxus. Měly by být standardem. Něčím, v čem vyrůstáme a co se v nás přirozeně zakoření: Ano takhle to je. Můžu věřit v sebe, ve své schopnosti. Můžu věřit ve své počínání, své volby, svoje kroky, své prožívání. Ale tak to mnohdy není.
Mým přáním a záměrem je, aby tento článek byl vlídným ponouknutím všem lidem, kteří jsou zrovna v něčem těžkém a pochybují, zda mohou vykročit jiným směrem, zkusit něco změnit. Kteří pochybují, zda zvládnou těžký úkol, situaci, vztah, která se jim děje či stala. Věřím, že můžete cokoliv. Jen se někdy potřebujeme o něco nebo někoho opřít. Jen někdy potřebujeme slyšet: To zvládneš… Tak vám to říkám alespoň takto.
Web Psychologie.cz je pro lidi, kteří vědí, že se stále mají co učit. Psychologové a psychoterapeuti sdílejí se čtenáři své odborné znalosti i osobní zkušenosti formou srozumitelných článků a poutavých videoseminářů.
