26/07/2022
Tohle je věta, kterou vyslovím několikrát týdně. A vždycky se mi u toho stáhne hrdlo a je mi tak nějak stydno za to, jak moc je pravdivá.
Každý týden se v poradně setkávám s několika ženami, které přichází s palčivou otázkou a ještě palčivějšími pochybami o sobě.
Jejich příběhy jsou jak přes kopírák. Některé přichází pár týdnů po porodu jiné několik let.
Ty příběhy začínají asi takhle: celé těhotenství bylo všechno v pořádku, těšila jsem se na porod. Bylo to první miminko něco jsem načetla, moc jsem to nepřeháněla důvěřovala jsem zdravotníkům.
Pak někdy přichází intermezzo: ke konci těhotenství začalo lékařům připadat, že je miminko moc velké a bylo by lepší porod vyvolat ať ještě víc nevyroste / byla jsem pár dní "po termínu" a lékařům přišlo, že už by se miminko mělo narodit, aby moc nevyrostlo.
Následuje fáze, kdy se některé ženy dohadují, že by raději nevyvolávaly, když není objektivně nic špatně. Jiné na to nemají nervy nebo je to nenapadne.
Pak přijde porod ať už vyvolaný nebo začne spontánně.
Běží to hezky, jen tam pořád někdo chodí na něco se ptá, každou chvíli vyšetřuje vaginálně (což ve skutečnosti vůbec není nutné ani vhodné), natáčí se monitory (což ve skutečnosti opět není vůbec nutné ani vhodné - stav miminka lze spolehlivě kontrolovat jinak) zrovna když se žena krásně naučila spolupracovat s porodním procesem ve sprše či určité poloze,ve které monitor natočit nejde. A tak musí opustit to co fungovalo a udělat co chtějí zdravotníci.
Porod postupuje, ale ne tak rychle, jak by zdravotníci chtěli. A tak přichází fáze, kdy je ženě nabízeno urychlení. Pustit vodu. Různé ženy na něj přistoupí různě rychle.
Porod začne být ještě víc intenzivní, ale otevírání moc nepostupuje, případně pokud jsme již v závěru otevírání zeslábnou kontrakce. A tak se dá oxytocin.
Nakonec žena dostává pokyn tlačit. Ačkoli neví jak, protože necítí potřebu tlačit. Přichází fáze kdy si žena vyslechne, že to vůbec neumí, že to dělá blbě a když se nebude snažit tak miminku ublíží.
Dříve či později se nakonec dozví, že miminko neklesá do porodních cest případně, že mu klesají ozvy a udělá se císařský řez.
A tak žena odchází z porodnice nejen s miminkem, které vytáhli z břicha zcela v pořádku a bez jakýchkoli potíží. Ale také s jizvou na břiše a ještě větší jizvou na duši. S pocitem, že to nezvládla, že selhala, že nedokázala porodit svoje dítě a že tomu celému nerozumí.
Dříve či později se u ženy vyvinou více či méně zjevné známky posttraumatické stresové poruchy.
Pravděpodobně bude procházet fázi, kdy bude mít v hlavě spoustu otázek a spoustu "Co by kdyby". Pouze zlomek těchto žen se nakonec dostane do ordinace nějaké psycholožky či psychologa, který s tímto tématem umí pracovat.
A pokud bude mít opravdu velké štěstí tak nakonec pochopí, že to neselhalo její tělo, ale systém zdravotní péče, který ji prostě nenechal v klidu porodit. Který zbytečnými zásahy ve jménu toho, aby to bylo co nejrychleji porodní proces pokazil a pak má ještě tu drzost tvářit se jako hrdina, který ženu a dítě zachránil.
To systém je patologický ne ženy a jejich miminka.
Kéž by tohle už ženy nemusely zažívat ❤️
